Love Don´t Break Me - Díl druhý

19. července 2017 v 11:11 | E. |  Love Don´t Break Me
Velice se omlouvám za prodlevu mezi díly, ale poslední dny mám
vytížené ve všech směrech.
Děkuji za krásné komentáře, kterých si nesmírně vážím.
Doufám, že se Vám bude líbit i dnešní díl.
E.


Phillova slova visela nad mou hlavou jako oblak blížící se katastrofy. Z jeho vítězoslavného pohledu bylo patrné, že se v jeho hlavě utvářejí stejné myšlenky jako v té mé - nikdy z této situace nemohu vzejít jako vítěz. Zoufale jsem hleděla do jeho tmavých očí, které se mi neskrývaně vysmívaly. Ať už jsem od dnešního setkání s Phillem čekala sebevětší hrůzy, nastalá situace zcela předčila mé očekávání. Spolu s bankovkami jsem ze stolu sebrala i kousek utrženého papíru, který Phill posunul mým směrem a bez jediného slova se od něj odvrátila v okamžiku, kdy se mi do očí nahrnuly slzy plné zoufalství, strachu a beznaděje. Nechtěla jsem brečet - ne tady a ne teď - ale bylo to silnější než já. Jen stěží jsem v sobě potlačovala vzlyky, které se nespoutaně draly z mých úst. Phillova slova, která bezustání zněla v mé hlavě, zasazovala mé rozdrásané, na milion kousků rozpadající se duší poslední rány.

S vypětím posledních sil jsem se dovlekla na jediné místo, které mi poskytovalo společně s ochranou i útěchu. Zamkla jsem za sebou dveře od malé garsonky, která mi jako zázrakem zůstala a jejíž stěny na mě dýchaly vůni domova, přestože se dávno rozplynula veškerá útulnost a pohostinnost, která zde panovala v dobách, kdy jsem tu žila s matkou. Frustrovaně jsem se posadila na malou prosezenou pohovku a zadívala se před sebe na prázdný stolek, na němž dříve stávala televize. I tu jsem postupem času musela prodat, abych mohla zaplatit nájem, který v současné době pohlcoval většinu peněz, které jsem si u Philla vydělala. Byla to opravdu zoufalá částka, která po většinu času sotva pokryla výdaje i na něco tak zásadního, jako je jídlo. Zhluboka jsem se nadechla a hřbetem pravé ruky setřela poslední ze zbloudilých slz, která skanula z mého oka. Jako již tolikrát i dnes jsem měla neutišitelnou chuť na alkohol. Byly doby, především na začátku mé kariéry, kdy jsem si bez alkoholového omámení nedokázala představit přežití dalšího dne. Jenže alkohol ze mě dělala ještě větší trosku.

Dlouhé minuty jsem jen nečině seděla a snažila se uklidnit roj myšlenek, které se v hlavě přetahovaly o mou pozornost. Všechny poplašně burcovaly mou mysl a snažily se vymyslet možnosti, jak se vyhnout nevyhnutelnému. Zdálo se to tak jednoduché. Stačilo jen dobře odvézt svou práci, dostatečně uspokojit klienta a splnit mu bez odmlouvání vše, co po mě bude požadovat. Něco tak jednoduchého však bylo současně tím nejtěžším řešením. Pouhá představa dalších ohavných, mužským doteků ve mně zvedala neutuchající vlnu paniky a strachu, který zastřel už tak nejasnou mysl. Ve vzduchu se začala vznášet hořká pachuť prohry.

Čas nezastavitelně plynul, a přestože jsem v noci jen stěží zamhouřila oči, náhle jsem se ocitla jen pár hodin před osudnými okamžiky. Adresa, na kterou jsem se měla dostavit byla vzdálená téměř hodinu od mého bytu, a tak jsem měla sotva půl hodiny na přípravu. Se staženým žaludkem jsem přešla do stísněné koupelny, kde jsem ze sebe smyla špínu včerejšího dne. Myšlenky na nadcházející událost ve mně vyvolávaly dávivé nutkání, které jen více rozklepávalo mé tělo, které se třáslo i pod horkou vodou. Jemné líčení zdůraznilo rysy v mém obličeji, avšak jen stěží zakrylo tmavé kruhy pod očima, které jsem nepřipisovala ani tak nevyspání jako nervovému vypětí. Krajkové spodní prádlo jsem zakryla jednoduchými černými šaty s hlubokým výstřihem, které měly tendenci tělo obemknout jako druhá kůže. Byl nejvyšší čas vyrazit.

Představovala jsem si, jak se můj pohled na svět v dnešní den změní, ale vše mi připadalo stejně falešné jako jindy. Možná bylo lepší, že jsem na světě neměla nikoho, komu by na mě záleželo. Nedokázala bych žít s pocitem, že jsem ublížila někomu jinému než sobě samé. Avšak malá sobecká část uvnitř mě toužila po tom někoho mít. Někoho, kdo by mi dodal sílu v těžkých časech, které zaplnily můj život. Někoho, kdo by za mě uronil pár slz a řekl, že jsem si takový osud nezasloužila. Je ironií života, že za takový život mohu poděkovat jediné osobě, která mě kdy milovala - mé matce. Nebýt jejích dluhů, nikdy bych se nemusela proplétat městem k místu, od kterého mě dělilo už jen posledních pár kilometrů. Kdybych věřila na zázraky, právě teď by byl ten nejvhodnější moment na to, aby se nějaký stal.

S nepatrným zhoupnutím se výtah zastavil v nejvyšším patře bytového komplexu, který nesl adresu, jenž jsem měla zapsanou na lístku. Ocitla jsem se v prostorném téměř proskleném střešním bytě, který poskytoval dechberoucí výhled na noční město, v němž zářilo nespočitatelné množství světel. Ticho, které v bytě panovalo pouze podtrhovalo dojem prázdnoty. Nebylo zde rozsvícené jediné světlo a nebýt zářících pouličních lamp pod námi, ocitala bych se v naprosté tmě. V tichosti jsem vyčkávala na to, co nastane, a přesto když to přišlo, vykolejilo mě to, jak nejvíce mohlo.

Začalo to neznámými doteky na mých ramenou, které přicházely z neznáma. Nejspíš mě po celou dobu tiše pozoroval z místa, které mu poskytovalo úkryt a výhodu spočívající v momentu překvapení. Jemným postrčením mě nasměroval směrem k velkému jídelnímu stolu, okolo nějž byly umístěny pouze dvě židle. Nenašla jsem v sobě odvahu obrátit se k němu čelem a zadívat se do jeho tváře. Bála jsem se, že jakýkoliv pohyb navíc, který by si on sám nevyžádal, by byl potrestán bolestnými ranami, které by byly o to horší, jelikož by dopadaly na rány ještě nezahojené. Po těle se mi rozlil studený pot, který jen podtrhoval hrůzu, kterou ve mně jeho chování vyvolávalo. Ještě nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala.

Dojít k požadovanému místu zabralo jen pár vteřin, avšak oproti následujícímu sletu událostí se to zdálo jako celá věčnost. V jednu chvíli jsem cítila nepříjemný a silný tlak jeho dlaní na zádech a v tu druhou jsem polovinou těla ležela na naleštěné desce stolu. Prsty přejížděl přes má nahá stehna, z nichž svými pohyby odkrýval stále větší část. Jeho chování bylo zcela nepředvídatelné, chladné a děsivé. Doposud nepromluvil jediné slovo a nejspíše by to tak i zůstalo, kdybych bolestně neucukla v momentě, kdy do mě zezadu hrubě vnikl.

"Ani se nehni!" Jeho hlas byl chladný, bez jediné špetky emocí. Tempo bylo hned od začátku rychlé a drsné. Plnými doušky si bral to, co chtěl a mě nezbylo nic jiného než se zaťatými pěstmi vydržet. Nemohla jsem dýchat, přestože mé srdce bilo v rychlém tempu a dožadovalo se velkého množství kyslíku. Přišla jsem si pod silou jeho těla zcela paralyzovaná, neschopná jediného posunku. V očích se mi nahromadily bolestné slzy, které jsem nechávala volně kanout na dřevo pode mnou. S každým přírazem jsem se cítila poníženěji. V duchu jsem ho prosila, aby přestal - místo toho se však jeho tempo ještě zrychlilo.

S několika posledními přírazy své prsty pevně zaryl do mých boků a slastně vydechoval nad pocitem blaha, které se mu rozlévalo po těle. Konečně se vzdálil od mého těla. Beznadějně jsem vyčkávala na úlevu, která se měla dostavit - vždyť jsem to zvládla - přesto mé tělo místo příjemných pocitů zaplavovaly ty nejhorší, jaké může člověk cítit. V tichosti jsem setrvávala ve stejné pozici, kterou mi němě nařídil a čekala, co bude dál. Nechávala jsem se konejšit myšlenkami, které potvrzovaly můj úspěch, jenž byl podtržen ruličkou bankovek, která přistála vedle mé hlavy se slovy, která mi poprávu náležela.

"Všechny jste stejný prodejný děvky."

 


Anketa

Čteš povídku:

Love Don´t Break Me

Komentáře

1 ká. ká. | 20. července 2017 v 20:27 | Reagovat

Zatim vubec nevim, co od toho cekat! .. nemuzu se doclat dalsiho dilu ☺

2 Shadow. Shadow. | 21. července 2017 v 19:25 | Reagovat

Zatím je to celé tajemné... jsem zvědavá, jak se to celé vyvine a v co vůbec. :)

3 Marči Marči | Web | 26. července 2017 v 17:37 | Reagovat

Ach, chúďa... je mi jej života tak ľúto, nemá nikoho o koho by sa mohla oprieť...
Pevne dúfam, že sa to čoskoro zmení :) moc sa teším na pokračovanie 😊❤

4 báři báři | Web | 3. srpna 2017 v 21:38 | Reagovat

Uf, jak nemám čas nebo chuť psát s nějakou pravidelností v těchto vedrech, se čtením je to to samé, až mě to štve. A přitom je tady díl už jakou dobu... Stydím se :)

Tak to teda nerada čtu, že je realita nakonec horší, než jak si to sama představovala. Já mám naštěstí ve většině případů opačnou situaci - moje fantazie je horší... Bohudík...
Já jen doufám, že se z toho špatného, co tady o jejím příběhu čtu, co nejrychleji vyhrabe. Takhle by nikdo neměl žít... Je mi z toho úplně smutno... Teď je jen ten problém, že i kdyby ji někdo opravdu miloval a ona jeho, hrátky v posteli pro ni budou vždy "hnusné" a budou jí vyvolávat pocity nechuti, jestli má takové povolání..
Ach jo, jestli má být tohle setkání s Tomem, tak je teda naprosto jiné, než jsem si představovala. I tak se těším na další díl. Doufám, že bude co nejdříve :)

B.

5 Ká. Ká. | 16. září 2017 v 12:39 | Reagovat

porad cekam na dalsi dil 😞

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama